Flamengo je jedna z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kapel československé rockové historie. Letos slaví neuvěřitelných 60 let od svého vzniku. Nachystali jsme tu pro vás miniseriál, kde zmapujeme alespoň stručně jednotlivé důležité etapy z historie skupiny.

Celkový koncept jsme pojali formou rozhovorů s původními a současnými členy, kteří jsou ti nejpovolanější a jsou schopni přesně objasnit, jaké byly úplné začátky před těmi šedesáti lety. Co se v kapele dělo v jejím úplně prvním období v letech 1966–1967, na to nemůže odpovědět nikdo jiný než zakládající a zároveň i současný člen, kytarista Pavel Fořt, tak pojďme začít...

Kapitola 1: rok 1966–1967

Pavle, jak to vlastně všechno začalo? Jak jste se dali dohromady a kdo přinesl název Flamengo?

Flamengo vzniklo z kapely Mahagon, ve které jsem už hrál já, František Francl a Jirka Čížek. Iniciátorem změny názvu i výměny některých muzikantů byl Přemysl Černý, který k nám v roce 1966 nastoupil na bicí. Byl proti nám starší, měl už víc zkušeností, takže se ujal vedení skupiny – a hlavně do nově vznikajícího Flamenga získal Petra Nováka. Nějaký čas s námi zpíval také Viktor Sodoma. Nevím, proč jsme se pojmenovali Flamengo, logiku to nemělo, nic španělského jsme nahráli. Asi se nám to slovo líbilo.

Jaký repertoár jste hráli, kde jste pořizovali první nahrávky a jak se vám podařilo je dostat na veřejnost?

Hráli jsme hodně převzatých skladeb, na př. od Troggs, Small Faces, Los Bravos, Rolling Stones i Beatles. Ale největším přínosem byla vlastní tvorba Petra Nováka s texty Ivo Plicky. Náš zvukař zvaný Sádra měl možnost si zapůjčit profesionální reportážní magnetofon Nagra, na který jsme některé Petrovy písničky v naší sklepní zkušebně nahráli. Točili jsme všechno najednou, včetně zpěvu. A tyto nahrávky se podařilo dodat do rozhlasu Jiřímu Černému pro jeho pořad 12 na houpačce, ve kterém o pořadí písní hlasovali posluchači. Petrovy písně měly velký úspěch, a nám to zajistilo raketový start.

Kde jste tehdy vystupovali? Jak jste koncerty domlouvali a jaký měly ohlas?

Pražské kulturní středisko, pod kterým jsme působili, nás vyslalo na první asi týdenní šnůru na Ostravsko, a já kvůli tomu nenastoupil studium vysoké školy, protože jsem nestihl termín. Díky Petrově popularitě jsme potom hráli v různých kulturácích. V Praze bylo podstatné hraní ve Sluníčku v Dětském domě a v klubu Olympik, kde jsme se střídali s dalšími skupinami (např. Blue Effect, Olympic a další). Velkou zásluhu na tom měli pánové Šimek a Grosman, kteří tyto produkce organizovali a také skvěle uváděli.

Vlastně už v tomto období došlo k prvním personálním přesunům a u tebe vlastně i k výměně nástroje...

Poměrně brzy se k nám přidal Karel Kahovec, který zpíval a také hrál na doprovodnou kytaru. Já jsem tedy přešel na baskytaru místo Jirky Čížka. Karel měl také úspěšné vlastní písničky, ty už jsme nahrávali v profesionálních studiích Čs. rozhlasu a Supraphonu. Měli jsme vlastně dva frontmany, dva kohouty na jednom smetišti. A to zřejmě přimělo Petra Nováka, aby odešel zpátky ke svým George and Beatovens, kde působil už před Flamengem.

Přesně tak, na jaře 1967 přichází Karel Kahovec, a začíná 2. etapa vývoje Flamenga, což bude předmětem 2. kapitoly, která nese název 1967–1969, která vyjde na konci března 2026.

Autoři: Luboš Hnát & Petr Korál – únor 2026