Flamengo je jedna z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kapel československé rockové historie. Letos slaví neuvěřitelných 60 let od svého vzniku. Nachystali jsme tu pro vás miniseriál, kde zmapujeme alespoň stručně jednotlivé důležité etapy z historie skupiny.

Celkový koncept jsme pojali formou rozhovorů s původními a současnými členy, kteří jsou ti nejpovolanější a jsou schopni přesně objasnit, jaké byly úplné začátky před těmi šedesáti lety. Co se v kapele dělo v jejím úplně prvním období v letech 1966–1967, na to nemůže odpovědět nikdo jiný než zakládající a zároveň i současný člen, kytarista Pavel Fořt, tak pojďme začít...

Kapitola 1: rok 1966–1967

Pavle, jak to vlastně všechno začalo? Jak jste se dali dohromady a kdo přinesl název Flamengo?

Flamengo vzniklo z kapely Mahagon, ve které jsem už hrál já, František Francl a Jirka Čížek. Iniciátorem změny názvu i výměny některých muzikantů byl Přemysl Černý, který k nám v roce 1966 nastoupil na bicí. Byl proti nám starší, měl už víc zkušeností, takže se ujal vedení skupiny – a hlavně do nově vznikajícího Flamenga získal Petra Nováka. Nějaký čas s námi zpíval také Viktor Sodoma. Nevím, proč jsme se pojmenovali Flamengo, logiku to nemělo, nic španělského jsme nahráli. Asi se nám to slovo líbilo.

Jaký repertoár jste hráli, kde jste pořizovali první nahrávky a jak se vám podařilo je dostat na veřejnost?

Hráli jsme hodně převzatých skladeb, na př. od Troggs, Small Faces, Los Bravos, Rolling Stones i Beatles. Ale největším přínosem byla vlastní tvorba Petra Nováka s texty Ivo Plicky. Náš zvukař zvaný Sádra měl možnost si zapůjčit profesionální reportážní magnetofon Nagra, na který jsme některé Petrovy písničky v naší sklepní zkušebně nahráli. Točili jsme všechno najednou, včetně zpěvu. A tyto nahrávky se podařilo dodat do rozhlasu Jiřímu Černému pro jeho pořad 12 na houpačce, ve kterém o pořadí písní hlasovali posluchači. Petrovy písně měly velký úspěch, a nám to zajistilo raketový start.

Kde jste tehdy vystupovali? Jak jste koncerty domlouvali a jaký měly ohlas?

Pražské kulturní středisko, pod kterým jsme působili, nás vyslalo na první asi týdenní šnůru na Ostravsko, a já kvůli tomu nenastoupil studium vysoké školy, protože jsem nestihl termín. Díky Petrově popularitě jsme potom hráli v různých kulturácích. V Praze bylo podstatné hraní ve Sluníčku v Dětském domě a v klubu Olympik, kde jsme se střídali s dalšími skupinami (např. Blue Effect, Olympic a další). Velkou zásluhu na tom měli pánové Šimek a Grosman, kteří tyto produkce organizovali a také skvěle uváděli.

Vlastně už v tomto období došlo k prvním personálním přesunům a u tebe vlastně i k výměně nástroje...

Poměrně brzy se k nám přidal Karel Kahovec, který zpíval a také hrál na doprovodnou kytaru. Já jsem tedy přešel na baskytaru místo Jirky Čížka. Karel měl také úspěšné vlastní písničky, ty už jsme nahrávali v profesionálních studiích Čs. rozhlasu a Supraphonu. Měli jsme vlastně dva frontmany, dva kohouty na jednom smetišti. A to zřejmě přimělo Petra Nováka, aby odešel zpátky ke svým George and Beatovens, kde působil už před Flamengem.

Přesně tak, na jaře 1967 přichází Karel Kahovec, a začíná 2. etapa vývoje Flamenga, což bude předmětem 2. kapitoly, která nese název 1967–1969, která vyjde na konci března 2026.

Autoři: Luboš Hnát & Petr Korál – únor 2026

Kapitola 2: rok 1967–1969 – Přichází Karel Kahovec

Kytarista Pavel Fořt v minulém dílu našeho seriálu věnovaném skupině FLAMENGO zavzpomínal na jej začátky. Dnes se o své vzpomínky na dobu, kterou v kapele strávil, podělil kytarista a zpěvák KAREL KAHOVEC.

Karle, Flamengo letos slaví šedesát let od svého vzniku, jaké pocity to v tobě vyvolává?

Čas je neúprosný, ale když si na to vzpomenu, tak mi připadá, jako by to bylo včera. Vzpomínky a taková ta nostalgie jsou strašně krásný. My jsme byli dvaadvacetiletý mláďata, takže jsme žili naplno, a hlavně nás spojovala muzika, i když jsme hráli za dvacet korun, tak to vůbec nevadilo. Projeli jsme celou republiku, užili si spoustu legrace. Byly to krásné časy.

Co pro tebe znamenal nástup do Flamenga, jak jsi ho vnímal?

V podstatě odstartoval mojí vlastní tvorbu. U Matadors jsme hráli převzaté písničky. Kluci navíc chtěli, abychom dělali věci od kapel typu The Rolling Stones, já s Honzou Obermayerem jsme spíš tíhli ke skupinám jako The Seachers nebo The Hollies. Prostě jak se tehdy říkalo k mersey beatu. U Matadors jsem se hodně naučil, ale chtěl jsem dělat jinou muziku, a to jsem mohl u Flamenga.

Jak vzpomínáš na své působení ve Flamengu? Fungovali jste jako parta, která spolu chodí na pivo a tráví volný čas, nebo šlo čistě o pracovní spolupráci?

My jsme dělali dvacet až pětadvacet koncertů za měsíc. Říkali jsme jim „Pičmaniády“, protože člověk, který je zařizoval, se jmenoval Honza Pičman. Převážně to byly tancovačky ve vesnických sálech, tam jsme se bavili různejma vtípkama, chodili jsme na pivo a tak.

Jak k němu vlastně došlo, dostal jsi do Flamenga „lano“?

Jak už jsem říkal: Matadors chtěli dělat tvrdší muziku, která se mi nelíbila. Takže se kluci beze mě domluvili a řekli mi: „My bereme Sodomu (tehdejší zpěvák Flamenga Viktor Sodoma – pozn. red.) a o tebe má zájem Flamengo. Takže jsme se ze dne na den prohodili. Viktor šel k Matadors a mě hned druhý den volal Přemek Černý (bubeník a manažer Flamenga – pozn. red.) a říká: „Hele, skončil jsi u Matadorů, pojď k nám“. A pak už to jelo, důležitý bylo, že jsme začali vlastní tvorbu.

S Viktorem Sodomou se ve Flamengu u mikrofonu střídal Petr Novák. Často slýchám, že byli „dva kohouti na jednom smetišti“ a Petr kvůli tomu odešel. Jaký je tvůj pohled?

To se říká, ale vůbec to nebyla pravda. Petr byl skvělej člověk, my jsme se doplňovali. Už v té vlastní tvorbě. On přinesl Náhrobní kámen, já zase Paní v černém. Potom on Povídej a já Svou lásku jsem rozdal. Takže jsme se spíš trumfovali, ale žádná rivalita nebo zášť v tom nebyla. To bych koneckonců dnes nemohl hrát jeho písničky.

Ke komu jsi měl lidsky nejblíže?

Abych řekl pravdu, tak já jsem měl rád všechny kluky stejně. Myslím, že Fořtík (baskytarista Pavel Fořt – pozn. red.) byl takový hodně umírněný. Všechno vysvětlil logicky a nehádal se. Hned za ním byl Ernouš (bubeník Jaroslav „Erno“ Šedivý – pozn. red.), ten si ze všeho dělal srandu. Franta Francl byl spíš takovej pro sebe – zamlklej, ale vše vyvážil svým výkonem na kytaru.

On byl úžasný inovátor. Já když poslouchám Svou lásku jsem rozdal nebo Paní v černém, tak z jeho hry cítím velký vliv Erica Claptona a Cream.

Přesně tak. My jsme ve zkušebně dělali nějakou věc. Franta se zamyslel a něco zahrál a bylo to perfektní, hned jsme mu říkali, aby to tak nechal. I Luboš Andršt uznával, že od něho hodně čerpal. Franta byl první, kdo tady používal kvákadlo (wah-wah pedál – pozn. red.)

V roce 1968 jste dostali zásadní nabídku jet hrát do Německa. Jak na to vzpomínáš?

Ano, byli jsme tam s malými přestávkami půl roku. Byla to velká škola, ale taky jsme tam dostávali od pořadatelů pořádně zabrat. Já jsem spočítal, že jsem za večer zpíval sto čtyřicet věcí. Samozřejmě mi z toho nejdřív odešly hlasivky, ale pak jsem si zvykl. My jsme kromě vlastních písniček hráli i převzaté skladby od Wilsona Picketta nebo Billa Daviese.

Jakou svou písničku jsi měl u Flamenga nejraději?

Dodneška mě živí Paní v černém, to je absolutní jednička. Pak musím zmínit Popravu blond holky. S nám tehdy jezdil Ivo Plicka, který koukal hlavně po blondýnách a jednou přinesl tenhle text, který není o popravě, ale je to metaforické vyjádření těch holek, který na nás chodily.

Proč jsi vlastně z Flamenga odešel?

Nebyly v tom žádné osobní konflikty, ale já jsem prostě v tom Německu vyhořel. Půl roku jsme makali a dřeli a nic z toho nebylo, což mě nebavilo.

Sledoval jsi po svém odchodu dění ve skupině?

Nesledoval, já jsem samozřejmě všechny ty písničky znal, ale hned na konci roku 1969 jsem od Jirky Brabce dostal lano do Country Beatu a jezdili jsme po celým světě. Komunisti nevěděli, co country je, mysleli si, že to je něco k táboráku, ale Jirka měl čuch na moderní country. Byl jsem tam deset let a pořád jsme hráli, takže jsem nestačil nic sledovat

V roce 1972 vyšlo album Kuře v hodinkách, kdy jsi ho slyšel poprvé a jaký dojem v tobě zanechalo?

Kuře jsem si poslechl, byla to skvělá muzika, ale už nebyla moje. Já už jsem jel v té country.